VODNÍ SLALOM: Doufám, že pod takový tlak se už nikdy v kariéře nedostanu, vzpomíná Jiří Prskavec na Tokyo 2020

Petr Zedník - Proslavil se úspěchy na Olympijských hrách a na mistrovství světa, několikrát vyhrál i mistrovství Evropy a třikrát opanoval světový pohár vodních slalomářů. Jiří Prskavec je hvězdou českého sportu a ve 29 letech už ve svém sportu dokázal v podstatě vše. Uvědomuje si to i on sám. "Je pravda, že na kajaku jsem vše dokázal, ale ten sport mě stále baví," hodnotí zpětně svoji kariéru Prskavec. Nejen o jeho úspěších se český olympionik rozpovídal v našem rozhovoru.

Své soupeře trápíte už od roku 2011, co vás motivuje abyste každý den znovu tvrdě trénoval?

Už od malička mě tento sport naplňuje. To bude tou největší motivací, abych se neustále snažil posouvat v mých výkonech dál. Neřekl bych, že v mém případě je to úplně o tom vyhrávat, ale spíš cítit, že se moje výkony posouvají dál. To si myslím, že je ta největší motivace, kterou do dalších let mám.

Váš otec je bývalý reprezentant ve vodním slalomu. Tlačil vás do tohoto sportu, nebo jste si mohl vybrat sám?

Rodiče mě do vodního slalomu netlačili. Nicméně jsem kolem toho vyrostl, protože taťka závodil a mamka byla ve fyzio týmu, takže jsem na velkých závodech strávil v dětství dost času. To se promítlo tak, že jsem to chtěl vyzkoušet taky. V hlavě jsem to měl relativně brzo nastavené tak, že mě sport baví a že se v něm chci posouvat dál. Takže tlak nebyl zapotřebí, protože motivaci ke slalomu jsem měl už jako dítě.

Poprvé jste na kajaku seděl už ve dvou letech života. Myslíte si, že i proto máte výhodu nad svými soupeři?

Myslím si, že jestli dítě ve dvou letech sedí nebo nesedí v kajaku, je víceméně jedno. Takové to nakoukávání, jak jezdili v té době ti nejlepší a nasávání sportu, je mnohem důležitější, než to že mě rodiče vozili po Vltavě. Představa dítěte o tom, jak sport má vypadat se strašně rychle promítá do toho, jak mu daný sport jde. Sice nevím, co na té vodě mám dělat, když tam poprvé sednu sám, ale mám jasnou představu, jak to má vypadat a snažím se ji aplikovat na svoje ježdění. To si myslím, že je opravdu výhoda oproti lidem, kteří přijdou a nemají o žádné ponětí.

V roce 2000, když vám bylo sedm let, jste se zúčastnil svých prvních závodů na mistrovství ČR žáků. Jak vzpomínáte na svoje začátky na republikovém mistrovství?

Moje první závody si pamatuji úplně skvěle. V podstatě jsem moc nevěděl do čeho jdu, trať jsem projel, a nakonec skončil na třetím místě. Stál jsem na stupních vítězů a měl jsem obrovskou radost, že se mi to takhle povedlo. A bylo mi jedno, že vítěz je asi o minutu rychlejší než já.

Na mezinárodní scéně jste debutoval v roce 2011 ve Španělsku na mistrovství Evropy už v osmnácti letech. I přes juniorský věk jste si z akce odvezl bronz. Byl toto moment, kdy jste si řekl, že máte na to být ve vodním slalomu nejlepší na světě?

Mistrovství Evropy pro mě byl neskutečný zážitek. Už to, že jsem si vyjel účast v reprezentačním týmu bylo něco, co jsem vůbec nečekal. Tehdy se tam jelo dokonce čtvrtfinále a já ho vyhrál. Říkal jsem si, že to není možné, protože jsem nastupoval do semifinále a přede mnou jely největší hvězdy, které byly i mými vzory, jako Peter Kauzer nebo Daniele Molmenti. Všechny jsem je viděl, jak startují přede mnou a já startoval až jako poslední. Říkal jsem si, co tam vlastně dělám. Nakonec jsem semifinálovou i finálovou jízdu dokázal ustát a odvezl jsem si bronz. Za prvé jsem byl ve velké euforii a za druhé jsem si říkal, že to asi není náhoda, a že mám šanci být ten úplně nejlepší.

Od svého debutu jste si za jedenáct let připsal v seniorské kategorii neskutečných 17 zlatých medailí napříč Olympijskými hrami, mistrovstvím světa a mistrovstvím Evropy. Považujete nějakou z medailí za svůj životní úspěch, popřípadě co za něj považujete?

Za svoji kariéru nejvýše hodnotím dvě olympijské medaile a dva tituly mistra světa. Možná bych zařadil vysoko i titul mistra Evropy z roku 2013. Na mistrovství světa 2015 jsem dokázal vyhrát na extrémně těžké trati a dokázal jsem se do finále probojovat s druhým nejrychlejším časem a ve finále dokonce vyhrát tím nejrychlejším. To nebylo vůbec snadné a bylo to dané hlavně technickými parametry. Také bylo těžké ustát poprvé roli favorita na Olympiádě v Riu 2016 a odvést si bronz. Sice tam byla drobná chyba, ale i přesto si odvést medaili, to hodnotím hodně vysoko. Asi největší tlak do té doby v kariéře jsem zažil na mistrovství světa v roce 2019. Tam jsem po vítězství v semifinále dokázal zopakovat nejrychlejší jízdu a odvezl jsem si tak titul a zároveň jsem si tím o hodně zlepšil svoji pozici v boji o Olympijské hry. Posledním závodem je samozřejmě Olympiáda v Tokyu. Díky titulu ze šampionátu v roce 2019 se v podstatě nepochybovalo o tom, že ji vyhraju, a to byla pozice, do které jsem se v životě nikdy nedostal. Doufám, že pod takový tlak se už nikdy v kariéře nedostanu, protože to bylo strašně psychicky náročné. Konkurence tam není tak velká, ale z pohledu psychiky to je extrémně vyčerpávající. Takže proto už navždy zůstane Tokyo 2020 nejtěžším závodem mé kariéry. Jsem moc rád, že se mi ten tlak povedlo ustát a získat zlatou medaili.

Sportovat na vrcholné úrovni je hodně fyzicky a psychicky náročné. Co děláte, když si chcete naopak odpočinout?

Mám dvě malé děti, takže náplň během odpočinku mimo vodu je celkem jasná a mou hlavu to odvede od tréninku poměrně dost rychle. Po mentální stránce si s dětma odpočinu úplně nejvíc.

Přestože už máte na svém kontě spoustu zlatých medailí, je vám pouze 29 let. Jste tedy v nejlepších letech. Dá se ve vodním slalomu dokázat ještě něco, co jste zatím nedokázal?

Určitě, ve vodním slalomu máme více kategorií. Příkladem je toho například Jessica Fox, která z Olympiády v Tokyu dokázala přivést dvě medaile, takže je určitě místo, kam se posouvat a asi vždy bude. Je tu i kategorie extreme cross, která mě teda úplně nevyhovuje a neplánuji se jí věnovat. Na single kanoi jsem se do toho hodně pustil. Za tím to spíše beru jako doplněk, ale určitě, pokud bych chtěl získat více titulů, je to jedna z cest. Ale nevím, jestli jsem tuto cestu nezvolil příliš pozdě. Doufám ale, že se na předních příčkách ve své disciplíně dokážu ještě dlouho udržet.

V příštím roce vás čeká mistroství světa a v roce 2024 se koná Olympiáda v Paříží. Jsou tyto dvě akce tím, kam směřujete své snažení v následujících měsících?

Zcela upřímně. Vnímám, že jsem ve vodním slalomu dokázal úplně všechno a Olympiáda v Tokyu byla pro mě ten jediný závod, na který jsem chtěl uspět a dva roky jsem se na to v podstatě neustále upínal. Všechno snažení šlo směrem k Tokyu. V letošním roce jsem zvolil jinou strategii. Chtěl jsem komplexně jezdit na všech závodech a chtěl jsem si to víc užívat. Je to neustálý trénink a do toho závody, což mě bavilo. Olympiáda v Paříži pro mě není vůbec rozhodnutá. Máme zde obrovskou konkurenci a jenom jeden z nás na ní bude moci startovat, navíc si to místo musíme vyjet sami. Příští rok uvidíme, jaká budou nominační kritéria na Olympiádu a od toho ses bude sezóna odvíjet. Budeme už totiž sbírat bonusové body a závody pro nás budou trochu vybrány. Budu se soustředit na závody, kde ty bonusové body právě budou. Vážně bych chtěl rozhodně brát celkové hodnocení světového poháru a v tom znovu uspět.